Autor článku: Zdeněk Vaníček, Telekomunikace 2014-02.
Když dnem 3. května 2006 nabyla účinnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES (dále jen „směrnice 2006/24/ES“ nebo jen „směrnice“), nezdálo,
se, že by vzbudila větší pozornost, neboť v tomto roce Evropská komise zahájila celkovou revizi předpisového rámce pro sítě a služby elektronických komunikací EU z roku 2002 a ta byla v kontextu přijaté směrnice daleko důležitější a novou směrnici zastínila. V případě nově přijaté směrnice 2006/24/ES, která totiž nebyla ani zdaleka transponována, mělo relevanci zejména ustanovení článku 18 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích 2002/58/ES, ve vztahu k článku 25 rámcové směrnice. Tento vztah mezi zevrubnou revizí již transponovaných směrnic a nové, dosud netransponované směrnice 2006/24/ES (která ale měnila již účinnou, členskými státy EU transponovanou směrnici 2002/58/ES) dávala ale orgánům Komise a především členským státům EU jedinečnou příležitost, aby odpovědně a důsledně posoudily vztah mezi základním právem ochrany soukromí na straně jedné a mírou účelnosti využívání provozních a lokalizačních údajů, jakož i souvisejících údajů nezbytných k identifikaci účastníka nebo uživatele služeb elektronických komunikací, na straně druhé.
